Sloupek

Postřeh ze Života…(99)

Říká se, že každá mince má dvě strany. Ať už se jedná o názory na různá společenská témata, životní cíle, otázky týkající se politické scény, či dění ve světě, ale i ohledně vztahů, ať už partnerských, nebo pracovních. A právě poslednímu zmíněnému tématu, bych ráda věnovala pozornost a trochu více ho rozvedla.

        Každý, kdo vykonává určité zaměstnání, s postupem času získá nejen zkušenosti a určitý „grif“, ale chtě - nechtě se dostává více pod povrch své práci, dále získává i více informací ze svého oboru a i již zmíněné zkušenosti, které zkrátka lidé, vykonávající odlišný druh práce, neznají. Ovšem kamenem úrazu často bývá, když lidé, kteří zase až tolik pod tento povrch nemají možnost proniknout, začnou kritizovat, či naopak zlehčovat danou věc. Mnohdy takovéto reakce podporují například média, nebo nedostatečná informovanost, proto bychom měli za jakékoliv situace mít na paměti právě větu psanou úvodem - každá mince má dvě strany. A o jaké „minci“ tu teď mluvíme? Mám na mysli práci v sociální oblasti, konkrétně osobní asistenci. Jedná se o terénní zaměstnání, kdy je služba poskytována uživatelům přímo v jejich domácím, či školním prostředí. Ale myslím si, že mi dá za pravdu v průběhu dalších řádků každý, kdo si jako svou profesi vybral práci s lidmi (např. v pobytovém zařízení apod.).

Práce s lidmi je sama o sobě hodně náročná, jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Je to obecně známý fakt, se kterým většina lidí souhlasí, ale pro mnoho jedinců je už trochu problém podívat se více „pod povrch“. Jedna ze stran mince by se dala nazvat stranou z pohledu uživatele/rodinného příslušníka/sousedky, která zkrátka jen ví o tom, že paní z prvního patra potřebuje pomoc či péči. A ta druhá je zase stranou z pohledu nás, pečujících a osob, které se ze všech sil snaží udržovat takovéto služby v chodu a dělat mnohdy možné i nemožné, aby vše běželo jak má a získávat prostředky pro tento vlak, který musí jet stále dál a ví to všichni, ale udržet ho na kolejích je i v dnešní době často práce vyžadující velké úsilí.

Když se řekne osobní asistence, někteří jedinci si mohou říct: „No bože, tak s lidmi komunikujete, chodíte jim pomáhat s domácností, hygienou apod., vždyť na tom nic není.“. Ale zde je i právě ta druhá strana. Je třeba si uvědomit, že uživatelé potřebující naši přítomnost, jsou mnohdy lidé, kteří byli po celý svůj život zvyklí si vše obstarat sami, nebo jim nemoc velmi ztěžuje každodenní fungování.  Je těžké si takovouto realitu přiznat, umět se s ní naučit žít. A právě nyní se my asistenti dostáváme do rolí nejen pečujících osob, které vidí, že je to těžké, ale aby naše práce měla i hlubší smysl, musíme najít způsob, jak takovému člověku ulehčit a nejde vždy „jen“ o zmíněnou práci v domácnosti, osobní hygienu, či jiné potřebné aktivity. Měli bychom i poznat, kdy je přínosem i vlídné povzbuzující slovo, upřímný úsměv, pohlazení dlaní… Ale i takováto snaha musí mít svá pravidla. Musíme vědět a správně odhadnout, kdy a jak toto vše použít. A na to žádné příručky neexistují. Na to je jediný „návod“: empatie, schopnost vnímat druhého, pokora a úcta člověka k člověku. Všeobecně bychom měli být takto „nastartovaní“ každý náš pracovní den a troufám si říct, že jsme. Ale jsme zároveň též lidé, i my máme své životy, starosti, trápení a ne vždy máme důvod k úsměvu, ale i přesto jdeme pracovat, dávat svou energii a úsilí těm, kteří to potřebují. Neočekáváme skoro nic nazpět, jen občas jediné - aby tuto druhou stranu mince viděli i ti, kterým se třeba může zdát, že neděláme vše tak, jak by si zrovna představovali, jsme lidé, každý naprosto odlišný - a v neposlední řadě vzájemný respekt.

Na druhou stranu i my asistenti si musíme uvědomovat, jak mnohdy nelehký úděl musí snášet naši uživatelé, nebo jejich rodina. Péče o člověka ať už mentálně či fyzicky postiženého, nebo seniora, je též velmi náročná. Každý z nás si přeje mít zdravé děti, důchodového věku se dočkat s co nejméně obtížemi, nebo aby naše babička, maminka, dědeček, tatínek byli soběstační co možná nejdéle. Ale často tomu tak bohužel není a realita života před nás pokládá nemalé překážky, ať už v podobě toho, jak se správně a důstojně o takovéhoto člověka postarat, ale jak hlavně takovouto péči zvládnout po fyzické i duševní stránce a my, kteří máme péči v „popisu práce“, si musíme uvědomit, že nejsme v rolích soudců, kteří mají právo jakkoliv hodnotit, ale že tu jsme proto, abychom každý den potvrzovali „vyšší cíl“ – všichni jsme lidé a nikdo z nás neví, jak bude náš budoucí život plynout a kdy budeme potřebovat zrovna my přijmout podanou pomocnou ruku. Vzájemná úcta k sobě navzájem, respekt a lidský přístup je podle mého klíčem k lepším zítřkům.                                                                                      

Snažme se umět vidět vše nejen z jedné stránky a mějme otevřené oči a srdce, dříve než-li promluví naše ústa, protože hozený kámen a vyřčené slovo jsou dvě věci, které už nelze vrátit zpět.   

 

Marie Čermáková, ŽIVOT 99 – Jihlava, z. ú.                                                         

Přihlášení pracovníka

Login
Heslo

Odkazy a partneři

Rychlý kontakt

ŽIVOT 99 - Jihlava, z.ú.
Žižkova 98 (Jysk)
586 01 Jihlava
Tel.: 567 310 837

Kalendář akcí

POÚTSTČTSONE
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 01 02 03 04 05
06 07 08 09 10 11 12
 
Facebook  Twitter  Youtube