Těžké vzpomenout si…

Každý z nás jistě v životě zažil ten moment, kdy šel kupříkladu do určité místnosti a z ničeho nic si musel položit otázku - pro co jsem to vlastně šel? Nepříjemná chvilka, že? Ale pak se většinou vrátíme na místo, z kterého jsme vyšli, a po pár minutách si vzpomeneme. Proč poukazuji zrovna na toto? Protože bych se v následujících řádcích ráda věnovala jedné diagnóze, pro kterou je zapomenutí naprosto typické a bohužel se při ní nestačí jen vrátit do míst, z kterých člověk vyšel, jak již bylo zmíněno. Při tomto onemocnění už nelze vrátit nic, ani myšlenku, ani čas a často ani uvědomění si, kdo se na nás dívá v odrazu v zrcadle. Ano, i tak vypadá Alzheimerova nemoc (dále jen AN).

Dovolte mi nejdříve Vám AN trochu přiblížit z odborného hlediska a poté z pohledu lidského, pracovního a i trochu osobního. AN je nazvána po Dr. Aloisi Alzheimerovi, německém lékaři, který v roce 1906 popsal změny v mozkové tkáni zemřelé ženy. Za příčinu její smrti byla považována neobvyklá duševní choroba. Stejný obraz u více pacientů v téže době popsal a publikoval pražský vědec Oskar Fischer. Tyto změny (plaky a klubíčka) jsou i nyní chápány jako charakteristické známky AN. AN postihuje všechny skupiny lidí a není omezena jen na jednu určitou sociální vrstvu, pohlaví, etnickou skupinu či na určité území. Přestože se AN vyskytuje nejčastěji u starších lidí, vzácnější, zpravidla dědičné (tzv.: familiární) formy mohou postihnout i mladší jedince. AN má tři stadia, kterými nemocní lidé procházejí - lehké, střední, těžké. U každého člověka se nemusí vyskytnout všechny uvedené příznaky. Délka každého ze stadií je u každého nemocného různá a některé z příznaků se mohou vyskytnout dříve a jiné zase později.

Příznaky AN :

horší vyjadřování a hledání slov

zhoršení paměti (zapomínání zejména nedávných událostí, zatímco staré vzpomínky jsou dobře zachovány)

zhoršení orientace v čase i prostoru

člověk s AN se může ztrácet i na místech dobře známých

potíže s rozhodováním

deprese, úzkost, apatie či naopak podrážděnost

změny v osobnosti

Informací k tomuto onemocnění se již v dnešní době dá dohledat velmi mnoho (např.: na internetu, v různých organizacích či zařízeních věnujících se péči lidem postižených touto chorobou, u lékaře apod.). Jsou to důležité informace, nejen pro nemocného, ale i pro rodinu a pečující, ale po informování se, následuje další důležitý krok - praxe / reálný život, chcete-li to tak nazvat.

Pro mnoho lidí znamená pojem AN takovou „tu nemoc“ nebo dovolte mi to pojmenování: toho Němce, co zapříčiňuje schovávání věcí v domácnosti (jak bylo i řečeno v jednom vtipu a dokonce i filmu známého českého scénáristy Zdeňka Trošky). Ovšem realita se na kilometry liší od této nadsázky. Víte, pokud pracujete s lidmi, třeba tak jako my v organizaci Život 99 - Jihlava, donutí Vás to se zamyslet nad touto chorobou úplně jinak. Ale nemusíte se s ní setkat pouze v pracovním prostředí (např.: pobytová zařízení, centra specializující se přímo na tuto nemoc apod.). Můžete mít takového človíčka třeba přímo doma, nebo ve svém okolí. Najednou si položíte otázku - nechová se dotyčný/á jinak? Odpověď je jednoznačná a nemilosrdná - ano! Pokud je člověku diagnostikována AN, jeho chování a prožívání už nikdy nebude stejné. Je třeba se této pravdě podívat zpříma do očí a rozhodně je před ní nezavírat. Naopak, právě ve chvíli, kdy můžeme mít pocit, že milovaného blízkého „ztrácíme“ vlivem nemoci nebo že už nepoznává ani vlastní potomky, nás právě nejvíce potřebuje. Potřebuje naši pozornost, péči a hlavně trpělivost.

Bohužel ani dnes, v moderní době, neumí naše lékařská věda tuto chorobu vyléčit. Ovšem existují medikamenty, které dokáží průběh alespoň zpomalit. Buďme oporou pro nemocného i tím, že mu pomůžeme se například dopravit k lékaři, že mu i přes náročnost péče budeme věnovat část svého času a pozornosti. I když my můžeme mít dojem, že nemocný je lidově řečeno „mimo realitu“ nebo nevnímá, věřte mi, že vnímá. Ať už kohokoliv z nás postihne jakákoliv nemoc, tak pokud není silně narušený sluch, tak člověk rozezná tón a výšku hlasu a díky vnitřnímu sdělení, skrze city i pocítí obsah sdělení. Je dokázáno, že u většiny lidí, kteří se nacházejí v terminálním stadiu (tj. proces umírání), jako poslední ze smyslů „odchází“ právě sluch. Proto nepodceňujme zabarvení hlasu, či to, co nemocnému s AN říkáme. Ano, třeba nechápe, co po něm vlastně chcete, ale jinak Vás plně vnímá.

Jako osobní příklad bych si dovolila uvést svou zkušenost. Sestra mé babičky AN trpěla několik dlouhých let. Průběh nemoci u ní dosáhl všech stádií, bohužel až do stavu, kdy se z ní stal ležící pacient. V té době už skoro nekomunikovala. Pamatuji si, že to byla velmi těžká doba, hlavně pro mého strýce, který péči o ni věnoval mnoho času. Za což mu patří obrovský dík, stejně jako všem ostatním, kteří pečují o své blízké a zkrátka nad nimi „nezlomili hůl“. Ani má teta nebyla výjimkou a vlivem postupující nemoci se dostávala mimo naši realitu. Bylo těžké pozorovat milovaného člověka, který mizí do „svého světa“ kam my, byť vlastní rodina, nemůžeme vkročit. Ale jsem si jistá, že i přesto, že AN poškozuje funkci mozku a poté i těla, schopnost citového vnímání zůstává. Když jsem měla možnost svou tetu osobně navštívit naposledy, její ruka ležela bez hnutí podél těla na lůžku a oči měla zavřené. Nereagovala na okolní podněty, celý svět jakoby proudil mimo ni. Do pokoje by mohl vstoupit třeba sám pan prezident a ji by to nedonutilo k jakékoliv reakci. Proč? Protože ho neznala, ale znala mne. Takže i přes svůj těžký zdravotní stav stiskla svou rukou mou dlaň a lehce pohnula víčky, když jsem na ni začala mluvit. Právě díky sluchu, který jako jeden z mála smyslů ještě plnil svoji funkci, i přes svou diagnózu, kdy jí AN vzala de facto vše, co mohla, tam někde uvnitř sebe věděla, kdo právě stojí u jejího lůžka.

Touto osobní zkušeností chci říci, že stojí za to, to s lidmi postiženými touto chorobou nevzdávat, vždyť i oni byli a jsou plnohodnotnými lidskými bytostmi, které si zaslouží úctu, pokusme se nezapomenout na to, jací doopravdy byli dříve a nevidět je nyní jen jako pro nás babičky / dědečky / tetičky / strýce, co jsou „prostě mimo“.

My, kteří se věnujeme pracovně péči o tyto potřebné, se mnohdy setkáváme s názorem lidí, že by na něco takového neměli kupříkladu nervy nebo trpělivost, ale jen o tom to není. Je to hlavně o lidském přístupu, který by měl být v každém z nás. A pokud někdo cítí, že to „tam třeba není“, ať zkusí více prohledat své nitro a srdce, protože realita života je taková, že nikdy nevíme, kdy tento „Němec“ vstoupí právě do našeho života. On se nás ptát nebude, zda se s ním dokážeme vypořádat, či ne. A v ten moment, kdy nás postaví před hotovou věc, bychom tu měli být my - pracovníci v sociálních službách, pečovatelé, rodina, přátelé, kteří nenechají nemocného tápat a ztrácet se v důvěrně známých místech a prožitcích. Protože když se člověk s AN postaví například před zrcadlo a zeptá se „kdo vlastně jsem?“, měl by u něho pokud možno někdo být, aby mu mohl odpovědět, aby se necítil naprosto bezradný a sám. Protože cítit se sám, je jedna z nejhorších věcí, která může člověka, tvora stvořeného k žití ve společenství, potkat.

Snažme se pochopit a podpořit nemocné, umět se postarat, být příkladem pro okolí a v neposlední řadě i pro své děti aby pro ně „klapky na očích“, před tímto problémem, nebyly příkladem, který by mohly následovat. Protože nikdo z nás nevíme a nemůžeme s jistotou říci, že zrovna našemu životu se tato nemoc vyhne. A ruku na srdce: koho by neznepokojovala představa, že by nebylo mnoho lidí v našem okolí, kteří by byli ochotni nám pomoci nebo by se tvářili, že žádný problém není?

Dávejme příklad dál, ten pozitivní, ať ani pro nás zdravé není problém „vzpomenout si“.

Marie Čermáková, ŽIVOT 99 - Jihlava

Použité zdroje:

Na pomoc pečujícím: příručka pro pečující rodinné příslušníky a další blízké lidi s demencí. 10. vyd. Praha: Česká alzheimerovská společnost, 2014. ISBN 978-80-86541-33-4

 

HOLMEROVÁ, Iva; MÁTLOVÁ, Martina, ed. Dopisy České alzheimerovské společnosti. 2. rozš. vyd. Praha: Česká alzheimerovská společnost, 2012. ISBN 978-80-86541-31-0

 

Starší sloupky:

Postřeh ze Života pdf

 

Přihlášení pracovníka

Login
Heslo

Odkazy a partneři

Rychlý kontakt

ŽIVOT 99 - Jihlava, z.ú.
Žižkova 98 (Jysk)
586 01 Jihlava
Tel.: 567 310 837

Kalendář akcí

POÚTSTČTSONE
11 12 13 14 15 16 17
25 26 27 28 29 30 31
01 02 03 04 05 06 07
08 09 10 11 12 13 14
 
Facebook  Twitter  Youtube